Dvojka Stínadelská
Praha, obzvláště ta centrální, je privilegované místo pro život. V okolí svého bydliště mám v dochozí vzdálenosti čtyři dětská hřiště, úroveň lékařské péče, školských zařízení, služeb, vše vysoko nad českým standardem. A ten nezaměnitelný genius loci. V 19. století bych se zde mohl potkat s Boženou Němcovou, kousek od nás žil a svůj život nešťastně ukončil básník Konstantin Biebl, a kdybych zde pobýval pár let nazpět, mohl jsem poznat autora, který mé Praze dal tvář, Jaroslava Foglara. Čtení jeho románů mi otevřelo Prahu plnou tajemných uliček, zákoutí a plácků.
Není nad to navečer v podzimní mlze scházet Apolinářskou. Příkře se svažující chodník uzavřený z obou stran zdí působí jako cesta do jiného času, lampy protahující stíny, spadané listí šustí pod nohama, to se Foglar vybaví snad každému. Při procházce nedalekou Folimankou bylo donedávna možné narazit na typicky foglarovský „klukovský plácek“. Místo na první pohled bez užitku, ovšem kypící životem. Jeden z mála prostorů v hustě zastavěné centrální části, na kterém bylo možné popustit uzdu své fantazii a nebýt řízen diktátem volnočasových areálů, už není.
Foglarova ducha nacházím ještě v ulici Horská, možná o ní ani nevíte. Vyběhnete jí z Albertova na Karlov. A v této ulici by v kuželně TJ Praga, mimochodem jedné z nejdéle sloužících kuželen celé Prahy, mohly mít klubovnu Rychlé šípy. Škoda, že se rovněž připravuje její demolice a zánik. Běžte se Horskou projít a navštivte kuželnu, je to unikát.
