Největším vandalstvím je kácení zdravých stromů a zalévání parku betonem. Při slovech škoda na zeleni se mi vybaví, jak vedení radnice Prahy 2 zbytečně odstraňuje zdravé stromy i tam, kde řešení není složité. Třeba posunout o jeden metr plot. Nebo rovnou přemýšlet, jak postavit sportoviště pro základní školu tak, aby stromy byly jeho součástí, jak se děje v civilizovaných zemích.
Nedávno se radnice pro změnu rozhodla vyhodit z okna přes 35 milionů korun, tedy více než dva tisíce průměrných starobních důchodů, za beton do Folimanky. I tady by stačilo namísto devastace prostoru jen zasadit trávu a rozšířit pod mostem zavlažovací systém, který už v parku ostatně je. Obě situace spojuje nahrazování zeleně a přírody umělými povrchy, a to je k pláči. Rozpálený beton a umělá tráva by měly zůstat odstrašující vzpomínkou na politiku devadesátých let. Všichni se určitě shodneme na tom, že není nad živou přírodu, trávu, keře a stromy. Barevný beton zkrátka zeleň nenahradí. To se ale koalici, která chce stůj co stůj utrácet, nedaří vysvětlit.Určitě by ale stálo za pokus prohlubovat dialogem vztah občanů k městské části, zapojit je, vyslechnout jejich nápady i kritické hlasy a podle toho konat.
Přitom mnohdy stačí velmi málo. Neházet aktivním sousedům klacky pod nohy. A můžeme se vrátit ke komunitní zahradě Smetanka. Poté, co zahrada musela skončit, se dosud nenašlo na celé Praze 2 náhradní místo, kde by se opět mohli sousedé potkávat u svých truhlíků. A to hlavně kvůli neochotě radnice pomoci.
Těším se, až skončí doba, ve které jsou politici přesvědčení, že ví nejlépe, co občané chtějí, aniž by se jich zeptali. Tak snad po podzimích volbách.