Horská ulice rozhodně nepatří k těm nejfrekventovanějším v Praze 2. Vine se podél Novoměstských hradeb a je jednou z nejmalebnějších a zároveň nejzastrčenějších ulic této pražské čtvrti. Její název není neodůvodněný. Strmě stoupá z ulice Na Slupi ke kostelu Panny Marie a sv. Karla Velikého a vydáte-li se jí, vydechnete až v parku Na Karlově. Takovou cestu si každý dvakrát rozmyslí i proto, že aktuální stav více než dvě stě metrů dlouhého schodiště vyžaduje opatrnost a zpevněnou obuv. Přesto existuje dobrý důvod sem zavítat. Přibližně v polovině stoupání naleznete jedinou kuželnu v Praze 2. A je o co stát.
Bohužel možná dlouho nebude. Městská část má v plánu revitalizaci celého přilehlého prostoru a zbourání kuželny. Na konci roku 2020 vypsala na dané místo architektonickou soutěž, v rámci níž byla vybrána realizace firmy MCA atelier s. r. o. nazvaná Revitalizace parku u hradeb podél ulice Horská. Firma je spojená také se současnou podobou Bastionu nacházejícího se v téže ulici o něco výše. Jeho rekonstrukce dala místu novou tvář, zapomněla mu však přidělit i funkci. A to samé hrozí prostoru v okolí kuželny. Citlivou rekonstrukci si místo dozajista zaslouží, ovšem s vybranou realizací je spojena i likvidace stávající kuželny, a to je rozhodně škoda.
Proč by měla kuželna nadále existovat?
„Tohle místo má své kouzlo. Nikde jinde takové nenajdete. Na Praze 2 určitě ne,“ říká správce a kdysi i majitel Tomáš Smékal a já s ním musím souhlasit. Pan Smékal je s budovou kuželny na Karlově spjat po celý život stejně jako jeho rodina. Dědeček zde ve 30. letech 20. století z pozice předsedy kuželkářského svazu tradici kuželek na Praze 2 otevíral, otec dělal správce dlouhých 20 let. Pan Smékal pokračuje v jeho šlépějích. „Já už dělám správce 25 let,“ uvádí úctyhodnou délku svého působení.
„Když jsem sem v šesti letech začal chodit, tak dole byla dvě nohejbalová hřiště. Hrála se tam nohejbalová liga, byla tam lukostřelnice a tady na té kuželně hrálo deset mančaftů. To je přes sto lidí určitě,“ vzpomíná na zašlou slávu. „Samozřejmě kuželkáři ubejvaj. Starý odcházej a mladý kuželky nehrajou.“ Slova pana Smékala neukazují současný stav v dobrém světle, ale zároveň z nich jasně plyne, že v době, kdy mělo místo svou úlohu, bylo navštěvováno.
V současné době hrají v kuželně tři týmy. Je to dáno i tím, že stávající dvoudráhová kuželna již neodpovídá standardům nejvyšší soutěže, jak pan Smékal vysvětluje: „TJ Praga byla několikanásobným mistrem republiky. Pak změnili pravidla a v současný době se 1. a 2. liga hraje na čtyřech drahách na 120 hodů sdružených, takže jako nejvyšší soutěž se tady může hrát divize.“ Historie místních kuželek sahá do třicátých let, kdy kuželkářský klub s příhodným jménem Kamarádi svépomocí vybudoval na místě současné kuželny nekrytou jednodráhu.
V roce 1956 u příležitosti 20. výročí založení klubu pak vznikla stávající budova s dvoudráhou. Po revoluci začalo místo uvadat: „Nejdřív zaniklo zadní hřiště. Pak jsme udržovali jedno. Lidi sem chodili na volejbal, nohejbal, línej tenis. Pak městská část probourala (hradební – pozn. autora) zeď.“ Vybudovala se nová cesta. „Ono by stačilo, kdyby tu cestu posunuli o metr, a to hřiště tam mohlo zůstat,“ říká s určitou hořkostí pan Smékal.
Ze správce majitelem a zase správcem
„Kuželna patřila TJ Praga. Pragovka v té době dělala rekonstrukci fotbalového hřiště, protože samozřejmě Praga je ragby a fotbal a kuželkáři pro ně byli okrajovou záležitostí. Takže to prodali obálkovou metodou přímo mně.“ Jenže součástí koupě byla pouze budova, a tak nebyl majitelem dlouho. „Pozemek byl magistrátní. Já jsem si zažádal magistrát buď o pronájem nebo odkoupení pozemku a z magistrátu mi přišel po půl roce dopis, že si městská část zažádala o svěření, a že se mám domluvit s nimi.“
„Pan inženýr Jiří Paluska (tehdejší místostarosta a poté starosta – pozn. autora) mi v podstatě slíbil, že ho pozemek pod budovou nezajímá, že mu jde o okolí, což jsem kvitoval, protože pozemek má přes 6000 m2 a koupit to v tomto prostoru je nesmyslná částka. To by tady nesměly být kuželky, ale něco, co by vydělalo peníze,“ vysvětluje pan Smékal. „Jenže pan Paluska po čase úplně obrátil a řekl, že když mu to neprodám, tak mi dá takovej nájem, že se z toho po**ru.“ A tak pan Smékal budovu kuželny prodal. „Teď mám smlouvu na dobu neurčitou, ale měsíční výpovědní lhůtu,“ přibližuje stávající situaci.
A co dál?
Plánované bourání pana Smékala samozřejmě trápí. „Byla tady bývalá paní starostka Černochová. Já jsem jí říkal, že aby sem natáhli lidi, tak tady musí něco bejt. Ohniště, hřiště, kuželky, cokoli.“ A nepřímo tím pojmenovává i situaci kolem Bastionu o něco výše. „Víte, mně je úplně jedno, jestli tady budu, nebo tady bude někdo úplně jinej. Ale ty kuželky se tady hrajou skoro sto let. Praha 2 má jedinou kuželnu, žádná jiná na Praze 2 není,“ říká pan Smékal a na rozloučenou dodává: „Tohle je tradice, úžasný místo. Lidi, kteří sem chodí, znám od mala.“ Je třeba dodat, že v rámci budovy kuželny je provozována i zahradní restaurace a pokud ji navštívíte, dýchne na vás atmosféra, jakou v Praze najdete jen málo kde. Kuželna pronajímá dráhy i pro veřejnost, ceny jsou lidové. Jedna dráha vyjde na 250 Kč na hodinu. A na terase před kuželnou se občas konají kulturní akce. Místo je ideální, široko daleko nikdo nebydlí.
Důležité je zmínit, že i při přijetí stávajícího projektu není nezbytně nutné budovu kuželny odstraňovat. Stačilo by se vrátit do minulosti a dát prostoru nějakou funkci, po čemž volá i Tomáš Smékal, a místo by mohlo zase ožít i se stávající kuželnou.
Text vyšel v Pirátských listech Prahy 2, 1/2022